Opět se potvrdilo, že mořské hlubiny jsou koutem naší planety, o jejichž obyvatelích toho moc nevíme. Dá se říci, že právě nejistota kolem počtu organismů obývajících moře a oceány stojí v pozadí značně nejistých odhadů celkové počtu druhů na naší planetě. Někteří biologové se při odhadech pohybují vysoko nad 100 miliony druhů - i když drtivou většinu tohoto bohatství by zřejmě představovali tvorové podstatně menší než je "kolosální sépie" ulovená Novozélanďany. Například viry jsou v mořské vodě v množstvích, pro která je i termín "astronomický" příliš mírný. Detailnější poznání dalšího druhu hlavonožců je vzrušující záležitost nejen pro představy střetu člověka s takovým predátorem. Hlavonožci jsou evolučně nesmírně zajímavou skupinou a výzkum jejich oka například potvrdil, že tvorbu savčího komorového oka, podobného oka hlavonožců i fasetového oka hmyzu diriguje jeden a tentýž gen. Faktem zůstává, že popisy některých trosečníků, kteří se v nočním moři střetli s gigantickým hlavonožcem, dostávají po této zprávě přeci jen reálnější kontury a nelze je předem brát jako výplody mysli zjitřené utrpením. Na druhé straně je ale "kolosální sépie" považována přednostně za druh antarktických vod. Neměla by tedy ve vodách mírného nebo tropického pásu, odkud tato svědectví pocházejí, co pohledávat. V této souvislosti ale snad stojí za zmínku nedávný objev učiněný faerským rybářem Olafem Sólskerem, který nalovil u grónských břehů ryby Dissotichus eleginoides, jež byly do té doby považovány za výhradní obyvatele antarktických vod. Obsah Sólskerových sítí jasně dokázal, že mořští tvorové mohou v hlubinách migrovat ve skutečně globálním měřítku. Ostatně genetické analýzy potvrdily, že arktičtí a antarktičtí dírkonožci tvoří jedinou populaci, i když evidentně nemohou přežívat v teplejších vodách blíže k rovníku.