Ligandy, speciálně látky, které se vážou na buněčné, obvykle membránové, receptory, se tradičně dělí na agonisty, kteří receptory stimulují, a antagonisty, kteří vazbou na receptor blokují endogenní mediátory. Nedávné studie však ukazují, že mnoho receptorů aktivuje vnitrobuněčný aparát spontánně, bez vazby ligandu, a agonisté tak fungují pouze jako jakýsi akcelerátor. Kromě toho byla objevena skupina tzv. inverzních agonistů, kteří potlačují spontánní aktivitu. Vedle toho existují mnohostranné ligandy, které zvyšují nebo snižují spontánní aktivitu, podle toho, jaká byla situace před navázáním. Zejména rozmanitost účinku agonistů je zneklidňujícím faktorem i pro průmyslové využití různých látek. Tak serotonin se chová odlišně na dvou různých subtypech receptorů v buněčné kultuře. Přesun z chování agonisty na chování inverzního agonisty závisí prostě na koncentraci NaCl.
Nové chápání teorie ligandů
6.9.2004
