Experimenty na myších ukazují, že oproti očekávání bílý zvukový šum v pozadí zlepšuje sluchové rozlišení blízkých frekvencí. V bílém šumu najdeme rovnoměrně zastoupené všechny frekvence. Termín se nepoužívá jen v akustice, ale všude, kde nějaké kmitání existuje. Kromě akustického bílého šumu známe např. elektrický bílý šum. Označení bílý pochází z optiky, kde v bílém světlu nacházíme všechny ostatní barvy. Akustický bílý šum můžeme vyslechnout zde.

Leč zpět k myším ouškům. Jde o zcela kontraintuitivní výsledek. Na základě zkušenosti bychom očekávali, že když smísíme více zvuků, každý nich budeme vnímat hůř. Vnímání se zlepšuje jen u blízkých frekvencí, u vzdálenějších nikoliv. Zvukové vlnění převádí na elektrický nervový signál kochlea neboli hlemýžď (angl. cochlea), spirálovitá část vnitřního ucha. Různé frekvence podráždí odlišné úseky hlemýždě, takže i jiné skupiny neuronů.

Výsledky pocházejí přímo ze sledování a řízení aktivity nervových buněk sluchové oblasti mozkové kůry. Iontové kanály v jejich buněčných membránách byly geneticky modifikovány tak, aby byly citlivé na světlo. Tato metoda kontroly buněk v živé tkáni se nazývá optogenetika. Spuštění zvukového bílého šumu vede k deaktivaci některých neuronů. O příčinách jevu spekuluje vedoucí výzkumného týmu profesorka Tania Rinald Barkat z Basilejské univerzity: „Celkové snížení aktivity neuronů vytvoří rozlišitelnější nervové signály.“ Nové poznatky se možná uplatnění při zlepšení funkce naslouchátek pro postižené poruchou sluchu.