V souvislosti se stále rostoucím využitím nanočástic je třeba zvažovat i jejich možné dopady na životní prostředí a přímo naše zdraví. Ne, že by hrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí, nanočástice v našem okolí vznikají i přirozenými procesy a jsme s nimi ve styku již od objevení našeho druhu. Jak ukazuje studie D.T. Leonga a jeho singapurských kolegů zejména z National University of Singapore, jsou nanočástice dostatečně malé, aby mohly vstupovat do biochemických procesů v živých organismech a hromadit se v jejích tkáních. Zjistili, že nanočástice oxidu titaničitého TiO₂ se váží na glykoprotein (bílkovinu s navázaným sacharidem) VE-cadherin, která navzájem propojuje buňky cévních stěn. Jejich soudržnost klesne a cévy přestanou těsnit. Cadheriny obecně jsou transmembránové glykoproteiny, které zajišťují vzájemné spojení buněk v různých tkáních. Pro jejich správné fungování je nezbytná přítomnost vápenatých iontů. Jejich jméno je zkratkou z "calcium-dependent adhesion", proto i v češtině se přikláníme k psaní s "c".