Pravidelně se opakující kalamity lesních motýlích škůdců jsou pro lesníky i ekology záhadou. Právě uveřejněná práce výzkumného týmu norských badatelů se snaží příčiny tohoto jevu objasnit. Vědci porovnali dlouhodobé záznamy výskytu dvou druhů píďalek a změn v počtu slunečních skvrn a zjistili mezi oběma jevy výraznou negativní závislost, a to jak v horském březovém lese ve středním Norsku, tak ve smíšeném lese v nížinách jižní části státu. Nízká aktivita slunečních skvrn způsobuje ztenčení ozónové vrstvy, v důsledku čehož se při povrchu země zvyšuje hladina UV-B záření. Jelikož housenky píďalek preferují listy silněji ozářené UV-B paprsky, vědci se domnívají, že pozorovaná závislost mezi sluneční aktivitou a výskytem píďalek se dá vysvětlit tím, že metabolické náklady rostliny spojené s produkcí ochranných pigmentů proti UV záření během nízké sluneční aktivity snižují přirozenou rezistenci stromů a lišejníků k býložravému hmyzu a tak zvyšují přežívání housenek. Vyšší populační hustota škůdce na vrcholu gradace v horských lesích pravděpodobně souvisí s obecně vyšší hladinou UV záření ve vyšších nadmořských výškách. Zdá se tedy, že zvětšování obávané ozónové díry může pro nás mít i další nečekané negativní důsledky.