Indiáni kmene Calusa po několik staletí ovládali jih Floridy a dlouho odolávali i tlaku Španělů, než jejich svět rozložily nakažlivé choroby. Archeologové dlouho řešili záhadu, jak vytvořili vyspělou centralizovanou organizaci společnosti bez nezbytných přebytků potravin, které jinde poskytovalo zemědělství. Ve výstavném centru jejich domény s valy, kanály a rozlehlými budovami na nasypaném vršku na členitém ostrově Mound Key v zátoce Estero na západním pobřeží Floridy žilo dle španělských záznamů na 2.000 obyvatel. Poslední archeologické výzkumy ukázaly, že místo rostlin chovali ryby žijící v hejnech, a to zejména cípaly, mořana hejnového (Lagodon rhomboides) a sledě.

K uchování zásob v teplém floridském podnebí, kde rybí maso rychle podléhá zkáze, sloužily dvě sádky u pobřeží Mound Key. Ryby uchovávali živé. Plocha každé nádrže překračuje 3.300 m². Konstrukce dodnes rozeznatelných hrází z běžných místních materiálů a lastur ústřic dokládají značné znalosti hydrologie, biologie lovených druhů ryb i porozumění sezónním změnám přílivu a odlivu. Podle radiokarbonového datování vznikly mezi roky 1300 až 1400.

„Co Calusu odlišuje je, že ostatní společnosti, které dosáhly srovnatelné úrovně složitosti a moci, jsou hlavně zemědělské kultury. Společnosti, které se spoléhaly na rybolov, lov a sběr, byly po dlouhou dobu považovány za méně pokročilé. Naše práce za posledních 35 let však ukázala, že Calusa vyvinula politicky komplexní společnost s výstavnou architekturou, náboženstvím, armádou, specialisty, dálkovým obchodem a sociálním rozvrstvením - aniž by byli zemědělci,“ říká William H.Marquardt, emeritní kurátor v Florida Natural History Museum v Gainesville.

O významu sídla na Mound Key svědčí i nedávno archeology potvrzená skutečnost, že první jezuitská misie na severoamerické pevnině vyrostla právě zde, a to v roce 1567. Stála v pevnosti San Antón de Carlos, kterou založil Pedro Menéndez de Avilés o rok dříve. Kvůli zhoršení vztahů s Indiány opustili Španělé pevnost i misii již roku 1569.