orangutanů sumaterských (Pongo abeli) je přeci jenom více, než jsme odhadovali. Indonésko-německo-britsko-nizozemsko-americký biologický tým pod vedením Hjalmara S. Kühla z Max-Planckova ústavu evoluční antropologie (Max-Planck-Institut für evolutionäre Anthropologie) v Lipsku zpřesnil naše odhady jejich počtu z 6.600 na 14.613 jedinců. Všichni žijí v severní části ostrova Sumatra, nikde jinde tento druh nenajdeme. Na jediné další divoké orangutany můžeme narazit v pralesích severního Bornea, kde žije orangutan bornejský (Pongo pygmaeus). Oproti původním předpokladů žijí orangutani ve vyšších nadmořských vyškách a v oblasti západně od jezera Toba, kde je dříve nikdo nehledal, tudíž ani nesčítal. Poslední příčinou jejich výrazně vyššího počtu oproti předchozím odhadům je, že v částech pralesa dotčených těžbou jich žije mnohem více, než jsme předpokládali. Při pohledu na obrázek (Orangutan sumaterský z Drážďanské zoo jménem Petr, Brehmův život zvířat, díl.IV: Ssavci, svazek IV, str.585, Nakladatelstí J.Otto, Praha, 1928) se nemohu ubránit tomu, abych ocitoval, co o orangutanech praví klasik:
Jednou jsem seděl v noční kavárně v Tunelu a bavili jsme se vo orangutanech. Seděl tam s námi jeden mariňák a ten vyprávěl, že orangutana často nerozeznají od nějakýho vousatýho vobčana, že takovej orangutan má bradu porostlou chlupy jako… ‚jako,‘ povídá, ‚řekněme třebas tamhleten pán u vedlejšího stolu.‘ Vohlédli jsme se všichni, a ten pán s tou bradou šel k mariňákovi a dal mu facku a mariňák mu rozbil hlavu flaškou od piva a ten bradatej pán se svalil a zůstal ležet bez sebe a s mariňákem jsme se rozloučili, poněvadž hned vodešel, když viděl, že ho přizabil. Potom jsme vzkřísili toho pána, a to jsme rozhodně neměli dělat, poněvadž hned po svým vzkříšení na nás všechny, kteří jsme přece s tím neměli prachnic co dělat, zavolal patrolu, která nás vodvedla na komisařství. Tam von pořád ved svou, že jsme ho považovali za orangutana, že jsme vo ničem jiným nemluvili než vo něm. A on pořád svou. My, že ne, že není žádnej orangutan. A von, že je, že to slyšel. Prosil jsem pana komisaře, aby mu to vysvětlil. A ten mu to zcela dobrácky vysvětloval, ale ani pak si nedal říct a řekl panu komisařovi, že tomu on nerozumí, že je s námi spolčenej. Tak ho pan komisař dal zavřít, aby vystřízlivěl, a my jsme se zas chtěli vrátit do Tunelu, ale už jsme nemohli, poněvadž nás taky posadili za katr (Jaroslav Hašek, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, Městská knihovna v Praze, 2011).
