Od objevu Pluta Clydem Tombaughem 21. ledna 1930 se věřilo, že devět, i když Plutova dráha byla anomální: je vysoce excentrická a s ekliptikou svírá úhel 17,15 °. Velikostí byl Pluro zřetelně na posledním místě mezi planetami, s rovníkovým průměrem 2302 km. Další nejmenší Merkur na opačném konci křivky vzdáleností od Slunce má průměr 4864 km. Ostatně i sedm měsíců obíhajících kolem planet je větších než Pluto: Ganymedes u Jupitera 5268 km, Titan u Saturna 5150 km, Kallisto u Jupitera 4806 km, Io u Jupitera 3630 km, zemský Měsíc 3476 km, Europa u Jupitera 3238 km a Triton u Neptuna 2706 km. Vážný průlom do standardního nazírání na sluneční soustavu znamenaly objevy těles zřejmě patřících do tzv. Kuiperova pásu, ležícího vně klasické sluneční soustavy, ale uvnitř Oortova mraku, ve vzdálenosti 5–50 miliard km od Slunce. Mezi prvními velkými tělesy z tohoto pásu byl Quaoar (objevený v roce 2002), Sedna (z roku 2003) a Orcus (z roku 2004). Jejich průměr byl odhadnut na 1200–1700 km; objekt označený 2005FY8 má v průměru 1800 km. Ohromující však bylo změření průměru tělesa označeného 2003UB313, který činí 3100 km a je tak podstatně větší než Pluto.
V astronomické obci se nyní rozvíjí debata o tom, jak definovat planety a kam zařadit výše zmiňovabné planetoidy. Jeden z významných názorů je ten , že bychpm se měli vrátit na začátek 20, století a spokojit se pouze s osmi planetami (Merkur–Neptun) a Pluta přiřadit k desítkám, stovkám či tisícům těles z Kuiperova pásu, i když dnes víme, že má velký měsíc Charon a dva malé bezejmenné měsíčky (ovšem i 2003UB313 má jakýsi měsíček).
