Nejen každému známý kyslík při záchraně nemocných s poruchami dýchání nebo selháním srdce, ale i plyny dosud známé jen jako jedy, například oxid uhelnatý CO, který je i prostředkem občas použitým sebevrahy - dříve to byl svítiplyn z hnědého uhlí (v zemním plynu CO není) nebo výfukové plyny z motorů auta. Už dlouho vrtá vědcům hlavou, proč červené krevní barvivo hemoglobin má větší schopnost vázat oxid uhelnatý než kyslík. Nasvědčuje to totiž možnosti, že oxid uhelnatý hraje v těle nějako fyziologickou roli. V posledním desetiletí se hromadí doklady pro takovou fyziologickou úlohu i u člověka a nyní se objevily další doklady i pro možnost léčebného využití oxidu uhelnatého. Vědci z University of Pittsburgh už o léčebném využití oxidu uhelnatého mluví a navíc sdělují, že "vystavení potkanů nízkým koncentracím oxidu uhelnatého brání arterioskleroze a dokonce i odmítnutí tkání po transplantaci". To pak by mohlo i u lidí pomoci v léčbě, zejména při transplantacích. Než někdo dá dýchat nemocným lidem po transplantaci cévních štěpů oxid uhelnatý asi ještě uplyne nějaká doba - zatím se pokusy rozšiřují i na pokusná prasata. Jiný jedovatý plny (také přítomný ve výfukových plynech a ve smogu) je oxid dusnatý, NO. O tom už je po desetiletí známo, že je součástí, resp. že se uvolňuje z léků na anginu pectoris, že si ho i tělo samo vyrábí (za to dostal Furchgott a d. Nobelovu cenu) jako tak zvaný endotelový relaxační faktor. Typickým takovým lékem je nitroglycerin a je bizarní, že jedním z prvních nemocných, užívajících na anginu pectoris nitroglycerin, byl jeho vynálezce, resp. vynálezce dynamitu (což je nitroglycerinem nasáklá infusoriová hlinka) Alfred Nobel.