Tvrdí to John Armstrong se svými kolegy z University of Washington v Seattlu. Planetologie má mít k tomu velice pádný důvod. Na naší přirozené družici bychom měli odhalit tajemství původu života na Zemi a patrně i na Marsu. Dr.Armstrong je přesvědčen, že horniny ze Země, Marsu i Venuše se dostaly na povrch Měsíce v takovém množství, že bychom měli šanci je tam nalézt. To by mělo udělat z Měsíce přímo skvělé místo pro pátrání po nejstarších zbytcích života na Zemi a na Marsu. Poměry na Měsíci je tam mohly účinně zakonzervovat. Známe dosud jediný způsob, jak by mohly kusy hornin putovat mezi planetami sluneční soustavy, a to při vymrštění v důsledku kosmických srážek. V ranné sluneční soustavě k nim docházelo velice často a dosahovaly grandiózních rozměrů. A z hornin vyražených ze Země dosáhne prý Měsíce až 0,1 %. Propočty planetologů ze Seattlu dokazují, že na každých 100 čtverečních kilometrech měsíčního povrchu má být na 20 tun pozemských hornin, 180 kg hornin z Marsu a 1 - 30 kg hornin z Venuše. Venuše měla přispět Měsíci tak málo, protože je více ovlivňována gravitací Slunce. Kameny vymrštěné na Měsíce se většinou rozmělní na prach, ale v nerozbitých fragmentech by se daly odhalit případné mikroorganismy. Anebo získat aspoň potřebné biochemické stopy života. Takže výprava na Měsíc pátrající po hornině ze Země, Marsu a Venuše by mohla přispět k poznání doby vznikání života u nás? Svou minulost bychom našli na Měsíci? Jay Melosh s University of Arizona v Tucsonu je však přesvědčen, že by pátrání po vzorcích nazvládly roboty, ale pouze "vědecké doly" řízené lidmi.

Dr.Armstrong dělá prozatím to, co mu jedině zbývá: chce prostudovat 380 kg hornin dovezených z Měsíce v rámci projektu Apolla v sedmdesátých letech. Měly by prý obsahovat dva až tři gramy pozemské hmoty.