Dá se říci, že mezi bakteriemi a jejich lidským hostitelem zuří bitva o železo. Železo, lépe řečeno železnaté a zejména železité ionty, jsou esenciální pro funkci řady metabolických drah, zahrnujících například cytochromy nebo hemoglobin. U vyšších živočichů se o přísunn železa do buněk stará protein transferrin, který váže dva železité ionty s vysokou afinitou (dia předává je transferrinovým receptorům v membráně, odkud se invaginací (endocytozou) dostávají dovnitř buňky. Na druhé straně mikroorganismy vylučují velkou škálu peptidů vázajících železo, zvaných siderofory. Jeden z nich, zvaný enterochelin, má neuvěřitelně nízkou disociační konstantu pro ionty železa. Na bakteriálním povrchu se siderofory rozkládají a uvolňují železo dobnitř buňky. Co se nyní stane, jestliže se železachtrivé bakterie octnou v prostředí, kde jsou i živočišné atraktanty pro železo? Bakterie dokážou buď přetáhnout transferrin na svůj povrch nebo odpoutat od něho železo pomocí sideroforů (například karboxymykobaktinu). Hostitelské buňky se však dokážou bránit například tím, že pomocí specifických proteinů syntetizovaných v játrech, slezině a v makrofázích zvaných lipokaliny navážou bakteriální a plísňové siderofory, čímž se zmocní i jimi vázaného železa. Vznikl i názor, že lipokaliny mohou plnit další funkce v obraně hostitele proti mikrobiální infekci.