Nanotechnologický tým prof.Josepha Wanga z University of California v San Diegu studuje možnosti využití nanočástic pro fotolitografické techniky, které slouží k vytváří struktur nepatrných rozměrů např. při výrobě integrovaných obvodů. Při klasickém postupu se na křemíkovou destičku nanese vrstva světlocitlivé látky (fotoresist), která se přes stínítko s požadovaným vzorem (masku) osvítí ultrafialovým zářením. Jde o jakousi analogii fotografického procesu, ovšem bez šedivých tónů, jen s černou a bílou. Rozpuštěním neexponovaných částí získáme na povrchu křemíku strukturu podle vzoru, s jejíž pomocí můžeme napařováním nebo odleptáváním vytvářet požadované struktury z vybraných materiálů. Pohybující se nanočástice může střídavě odkrývat a zakrývat různé oblasti, takže vytváření vzoru bude dynamické. K tomu může sloužit tyčinka délky několika mikrometrů o průměru 200 nm, jejíž konce jsou z různých kovů, hnaná chemotaxí. V 1% roztoku peroxidu vodíku se rychlost jeho rozkladu na různých materiálech liší tak, že vznikne síla, která nanotyčinku pohání jedním směrem rychlosti 15 mikrometrů za sekundu. Jinou možnost představují průhledné kuličky z oxidu křemičitého nebo polystyrenu o průměru 0,72 až 4,74 mikrometrů, která pro změnu slouží jako nepatrná čočka. Hnací síla vzniká rovněž rozkladem peroxidu vodíku, protože jednu její polovinu pokrývá tenká vrstva platiny, na níž se H₂O₂ snadno rozkládá. Jejich pohyb lze rovněž ovlivnit magnetickým polem. Vzory vytvořené pomocí pohybujících se nanočástic si můžeme prohlédnout na obrázku(Li, J. et al. Nanomotor lithography. Nat. Commun. 5:5026 doi: 10.1038/ncomms6026, 2014), který byl pořízen pomocí mikroskopie atomárních sil. Bílá úsečka je 2 mikrometry dlouhá, rozdíl mezi nejtmavšími a nejsvětlejšími místy je 80 nm.