Římané zřejmě k opravě děr v ulicích a chodnících používali železo. Archeologové nalezli v Pompejích stovky míst, kde byly díry v ulicích a chodnících zality roztaveným železem nebo vyplněny struskou. Jde o překvapující zjištění, protože až doposud jsme se domnívali, že technologie lití železa do Evropy pronikla z Asie až ve středověku. V Číně pocházejí první lité železné předměty z 5.století př.Kr.

Lití železa vyžaduje dosažení teploty tání 1538 ^oC. To je výrazně více, než je zapotřebí pro v antice i později běžné kovářské zpracování železa. Při opravě chodníků nejde jen o dosažení potřebné teploty, ale o celý soubor nástrojů, který umožňoval manipulaci s roztaveným kovem. Je zvláštní, že po takové technologii jsme doposud v antice nenalezli žádné stopy. Na druhou stranu je nejspíš ani nikdo nehledal. Zatuhlé železné kapky na pompejských ulicích na místech bez zjevného smyslu naznačují, že tehdejší chodníkolitci roztavené železo přenášeli na místo určení a občas trochu ukáplo.

Pokud spravovala železem ulice městská správa nepříliš významných Pompejí, nepochybně stejnou technologii využívali i ve významnějších centrech impéria. Stopy po ní překryly v následujících století pozdější stavby, přestavby a dostavby, zatímco v městě zničeném výbuchem Vesuvu je zakonzervovala vrstva sopečného popela. Je zajímavé, že technologie lití železa byla tak rozšířená a zvládnutá, že byla levnější než pouhá výměna poškozených kamenů. V úvahu musíme vzít i časový faktor. Výměna kamenného dláždění, v antice podstatně obtížnější než dnes, zablokovala úzkou ulici bez možnosti objezdu na výrazně delší dobu, než zalití děr.