Matrici z deoxyribonukleové kyseliny použil tým prof. Richard Kiehla z University of Minnesota k uchycení nanočástic zlata skládajících se přibližně z 55 atomů. Využili toho, že jednotlivé nukleotidy (části, ze kterých se skládá DNA) mají schopnost se navzájem velmi pevně vázat. Povrch destičky pokryli deoxyribonukleovou kyselinou a rovněž připravili plochou molekulu DNA s takovými nukleotidy, aby došlo ke vzniku pevné vazby mezi volnou a deponovanou DNA. Mezi nimi pak zůstaly klastry zlata uvězněné jako v kleci. Snímky elektronového mikroskopu potvrdily jejich pravidelné a stabilní uspořádání. Jde o zajímavý nápad, protože deoxyribonukleová kyselina umožňuje vytvářet složité struktury, avšak její chemická vazba na zlato je neproveditelná.
Uvážíme-li, že popsaná metoda je vlastně velmi obecná a do matrice DNA lze uzavřít prakticky jakoukoli molekulu či klastr přiměřené velikosti, otvírá se zde další cesta ke konstrukci nanoelektronických zařízení, např. pamětí.
