V roce 1900 se skupina středozemských lovců mořských hub uchýlila před bouří na malý ostrůvek ležící přibližně v polovině cesty mezi Krétou a Peloponesem, zvaný Antikythera. Nalezli tam starý vrak plný soch, klenotů, zbraní a nábytku včetně podivného hodinového stroje, později nazvaného podle místa nálezu. Stroj byl schopen zaznamenávat pohyb Slunce na obloze, pohyb Měsíce, obsahoval kotouč s 12 znameními zvěrokruhu a další s 12 třicetidenními „měsíci“ včetně pětidenního vyrovnání roku, a konečně kotouče s pohybem tehdy známých pěti planet. Studie vraku ukazují, že šlo o římskou loď, plující z východního Středomoří okolo let 70–60 př. Kr. Římané tehdy bojovali proti Mithridatovi IV. z Pontu v Malé Asii, a tak loď zřejmě převážela kořist z oné války. Původní domněnka byla, že stroj byl vyroben na ostrově Rhodu, kde žil řecký astronom Hipparchos, ale názvy měsíců na stroji naznačovaly, že jde o stát Korint na severozápadě Řecka a na Sicilii. Kromě toho čtyřroční ciferník odpovídal časování olympijských her a dalších sportovních událostí, jako například Naa, umístěnou u Dodony v severozápadním Řecku. To naznačuje původ (nebo zákazníka) v této oblasti. Pracovníci univerzity v Soluni nyní studují sled událostí na hvězdném kalendáři Antikythery, aby zjistili zeměpisnou šířku, na které měl stroj být vyžit. Podle starořeckého zeměpisce Strabona prý římský genetrál Lucullus se zmocnil zádadného „billaruského glóbu“, když dobyl město Sinope v roce 72–71 př. Kr. Podle soluňských vědců se tento stroj zřejmě potopil u Antikythery. Na obrázku vidíme hlavní fragment mechanismu z Antikythery, zvaný fragment A. Kromě něj existují ještě 2 menší a asi 80 zlomků. Foto Athénské národní archeologické muzeum.
akademon.cz 20.9.2016: Ve stejném lodním vraku, kde ležely trosky mechanismu z Antikythery, nalezli archeologové i zbytky lidské kostry. V podmořské archeologii jde o ojedinělý nález, protože při potopení lodi v mělkých vodách si vždy najde spousta hladových úst, která se do obětí pustí. Ryby spolu s pohyby vody ostatky rozptýlí, takže zpravidla nezůstanou ve vraku ani desítky let, natož 2.000, jak v tomto případě. Naštěstí se zachovala i kost skalní, součást kosti spánkové, u které je větší šance na nalezení zbytků DNA pro analýzu než u všech ostatních součástí lebky včetně zubů.
