Brzy po objevu prvních antibiotik ve 40. letech 20. století a po objevu kancerostatik 6-azauridinu a 5-azacytidinu v tehdejším Československu se zjistilo, že buňky příjemce léků jsou schopny exportovat použitý lék během několika dní zpět do vnějšího prostředí. Studiu indukovaných proteinů se věnovaly stovky prací a přišlo se na to, že je lze rozdělit do čtyř skupin: ABC-transportéry (podle ATP-binding cassette), obsahující 12 alfa-helixů a vazebné místo pro ATP, který je během exportu hydrolyzován; RND-transportéry (podle resistance-nodulation division), což jsou timery s 36 alfa-helixy, využívající energii protonového gradientu; SMR-transportéry (podle small-multidrug resistance), což jsou antiparalelní dimery s 8 alfa-helixy, využívající též energii protonového gradientu; MFS-transportéry (podle major facilitator superfamily), což jsou monomery s 12 alfa-helixy, též poháněné protonovým gradientem. Přes ohromné množství detailních znalostí jednotlivých přenášečů se však dosud nepodařilo vyřešit problém, proč se určitá látka (většinou lék) transportuje tím či oním přenášečem, zatímco látka strukturně podobná vyžaduje přenášeč odlišný. S tím souvisí i otázka, kde leží specifická indukce syntézy těchto přenášečů, která jejich transportní aktivitě nutně předchází. Nejnovější výzkumy naznačují, že v přenášečích existuje flexibilní kapsa, která se tvaru cizorodé látky přizpůsobuje.