Není třeba číst učená ichtyologická pojednání, aby čtenář získal povědomí o vynikajícím žraločím čichu. I v Hemingwayově Starci a moři se dočteme o žralocích, jež na dálku přivábil úlovek rybáře Santiaga pachem rybí krve. Biolog Jelle Atema z Boston University poodhalil zajímavé souvislosti jedinečné čichové orientace žraloků. Zjistil, že k ní využívají i tzv. postranní čáru, která dovoluje rybám vnímat proudění vody. Kořist pohybující se vodou za sebou zanechává pachovou stopu v podobě molekul, jež se jí uvolňují z těla. Zároveň živočich víří vodu. Pachové látky se soustředí ve vírech a představují ve vodě jakési pachové skvrny. Žralok zachytí pach čichem. Zároveň zaznamená postranní čárou i zvířenou vodu. Obě informace se zkombinují v mozku a umožní žralokovi spolehlivě vyhledat zdroj pachových látek. Za dobrých světlených podmínek si žralok pomáhá i zrakem. Způsob orientace a vyhledávání cílů pod vodou zdaleka nezajímá jen zoology. Pečlivě jej studují i konstruktéři automatických ponorek bez posádek. Ty se dostávají při plnění pracovních povinností pod hladinou do komplikovaných situací, kde dokonalá orientace často rozhoduje o úspěchu či fiasku. Žraločí navigační systém se nabízí jako bohatý zdroj inspirace.