Pekárna z římské doby v dnešním francouzském Barbegalu dosáhla vskutku průmyslových rozměrů. Mlýny na mletí mouky pohánělo 16 vodních kol ve dvou řadách. Předpokládaná denní produkce dosahovala 25 tun mouky, což by bylo dost pro 27.000 lidí. Velikost komplexu z 2.století po Kr. byla nevídaná nejen v antickém, ale v celém tehdejším světě. Archeologové ho odkryli v letech 1937 až 1939 8 km severovýchodně od dnešního města Arles, římského Arelate. Plánek s vyznačenou polohou Barbegalu a možný vzhled vidíme na obrázku.

Analýza obsahu izotopů ¹⁸O a ¹³C ve vodním kameni (uhličitanu vápenatém CaCO₃) vysráženém na dřevěným součástkách mlýnů ukázala, že celý komplex na podzim nepracoval. Produktivní období v Barbigalu začínalo i končilo zhruba měsíc před zahájením a ukončením mořeplavecké sezóny ve Středozemním moři. Je proto velmi pravděpodobné, že se tu vyráběly suchary pro nedaleké přístavy Arelate a Fossae Marianae.

Dřevěná kola a žlaby se do dnešních dnů nedochovaly. Během původních vykopávek ve třicátých letech minulého století nalezli archeologové 142 úlomků vodního kamene, které dnes najdeme v Archeologickém muzeu v Arles. Usazeniny vznikly během několika desetiletí přímého kontaktu dřevěného zařízení s proudící vodou, a dosáhly 65 mm tloušťky. Zjevně při běžné údržbě je nikdo neodstraňoval.

Obsah izotopu kyslíku ¹⁸O kolísá s teplotou vody. Protože jde o nejtěžší izotop kyslíku, v zimní studené vodě je ho více než v teplé letní, ze které se odpařuje lépe. Rozdíly jsou skutečně nepatrné, ale současné metody analýzy obsahu izotopů dosahují značné citlivosti. Změny v koncentraci izotopu uhlíku ¹³C odrážejí kolísání vodní hladiny. Při vysokém stavu vody způsobeném zimními a jarními srážkami zůstává ve vodě více rozpouštěného oxidu uhličitého CO₂. Při nízkém stavu vody CO₂ lépe uniká do ovzduší a ve vodě zůstává relativně více jeho molekul s těžším izotopem ¹³CO₂. Náhlé změny v koncentraci obou izotopů dokládají několikaměsíční prodlevy při mletí, které lze časově zařadit vyhodnocením teploty a stavu vody dle koncentrace obou izotopů.

Výsledky výzkumu komentuje jeden z autorů, Cees W.Passchier z Johannes Gutenberg-Universität Mainz: „Studie ukazuje, jak lze z prostého usazování vodního kamene ve starých vodních systémech využít k získání dalekosáhlých poznatků o archeologii budov a historických událostech.“ Přes optimistické tvrzení a velkou citlivost současných analytických metod nejasnosti o konstrukci barbegalského komplexu přetrvávají. Vodní kámen narůstal nejprve v šeru, tedy uvnitř budov nebo alespoň pod přístřeškem. Oproti tomu svrchní část vznikla na přímém světle, které umožňovalo růst fotosyntezujících organismů. Došlo k zásadní přestavbě nebo zřícení konstrukce? I náhlá změna porozity usazeného uhličitanu vápenatého naznačuje významnou změnu, jejíž podstata nám uniká.

Petr Novotný 22.11.2018: Informace "Předpokládaná denní produkce dosahovala 25 tun mouky, což by bylo dost pro 27.000 lidí." nedava smysl.

4.12.2018: Proč by to nedávalo smysl? 25 tun mouky rozděleno mezi 27.000 lidí znamená 926 g mouky na člověka denně.