Klasický model, kdy má dítě „jen“ dva rodiče - matku a otce – už vzal dávno za své. Oplození ve zkumavce, dárcovství pohlavních buněk a možnost najmout náhradní matku k donošení embrya splétá kolem některých dětí gordické uzly vztahů. Dárce spermatu pro oplození ve zkumavce je biologickým otcem. Dárkyně vajíčka je biologickou matkou. Pár, který tyto pohlavní buňky dostal, se stane otcem a matkou de iure. V některých zemích může za „matku de iure“ či biologickou matku donosit embryo a porodit dítě „pěstounská matka“ (foster mother). Kolem malého človíčka tak může být hned pět lidí, kteří jsou nějakým způsobem jeho rodičem.
Britští vědci z university v Newcastlu podnikli krok, který vypadá jako snaha dát dítěti tři biologické rodiče – dvě matky a jednoho otce. V pozadí tohoto na první pohled bizardního počínání se skrývá snaha o léčbu některých dědičných onemocnění. Dědičná informace člověka je v buňkách uložena jednak v jádru – tam se skrývají asi 3 miliardy písmen genetického kódu a v něm asi 22 000 genů – a jednak v organelách zvaných mitochondrie, které slouží buňkám k produkci energie. Mitochondrie mají svou vlastní dědičnou informaci, která se skládá ze zhruba 16 000 písmen genetického kódu a obsahuje 37 genů. Každá mitochondrie má od 1 do 10 kopií své DNA. Lidské buňky obsahují zhruba 2000 až 5000 mitochondrií. Vajíčko jich může mít od 100 tisíc do 250 tisíc. Spermie jich nese jen několik desítek.
Poškození některého z mitochondriálních genů může vést k závažnému postižení. Tyto choroby se projevují například postižením nervového systému nebo svalovou dystrofií. Závažnost choroby závisí na podílu mitochondrií nesoucích defektní dědičnou informací. Nejhůře jsou postiženi lidé, kteří mají hojně zastoupeny poškozené mitochondrie ve svalech nebo nervové tkáni, protože právě tyto typy tkání jsou vysoce náročné na přísun energie. Mitochondrie dědíme výhradně od matky. Otcovy mitochondrie vnášené při oplození do vajíčka spermií se ztrácejí. Pokud je matka nositelkou mutace v mitochondriální DNA, pak hrozí, že dědičnou chorobu předá dítěti. Tomu se dá zabránit „výměnou cytoplasmy“. „Transfuzi“ cytoplasmy lze provést buď u vajíčka nebo u velmi časného zárodku. Techniku pro výměnu cytoplasmy u vajíčka vyvinul už před několika roky český lékař Jan Tesařík. Z nezralého lidského vajíčko obsahujícího poškozené mitochondrie je odebráno jádro a to je vneseno do vajíčka zdravé ženy, z něhož bylo jeho vlastní jádro odstraněno. Vznikne vajíčko, které nese jádro jedné ženy a zdravé mitochondrie druhé ženy. Po dozrání v laboratorních podmínkách lze vajíčko oplodnit ve zkumavce a embryo pak přenést nastávající matce. Pokusy o početí dětí tímto způsobem proběhly např. v Brazílii a v Číně. Jaderná a mitochondriální DNA ve vajíčko pochází od dvou různých žen a v tomto ohledu tedy obě vystupují jako biologické matky, i když dárkyně mitochondrií nemá žádný vliv na dědičné vlastnosti určované jadernou dědičnou informací. A ty v dědičnosti drtivě převažují. Vědci z university v Newcastlu vyvinuli techniku, která vyměňuje cytoplasmu s defektními mitochondriemi u oplozeného vajíčka. Informovali o tom na kongresu, ale studii zatím nikde nepublikovali. Cílem jejich experimentů bylo vyvinout techniku výměny cytoplasmy. Nikoli početí dítěte. Pro pokusy použili vajíčka, u kterých došlo při oplození ve zkumavce k průniku několika spermií. Taková vajíčka nejsou schopna vývoje a dítě by se z nich nikdy nenarodilo. Vědci odebrali jádro z jednoho takto vzniklého zárodku a přemístili je do jiného zárodku, z něhož jeho vlastní jádro odstranili. Následně se úspěšně vyvíjelo deset embryí. Zatím není jasné, s kolika zárodky vědci pracovali. Podle některých údajů jich byly stovky a to by znamenalo, že úspěšnost postupu je velmi nízká.
Odborníci upozorňují, že přenos jádra ze zárodku do zárodku zřejmě narazí na výhrady odborníků na lékařskou etiku, protože za příjemce jádra by musel sloužit zcela zdravý zárodek, který by byl odstraněním jádra v podstatě zničen. Podle zpráv z britského tisku nebudou podobné pokusy v Británii povoleny. Alternativním řešením by byl přenos jádra zárodku do neoplozeného vajíčka zbaveného vlastní dědičné informace, což je ale postup, který se principiálně velice blíží klonování. Je zřejmé, že ani tudy zřejmě cesta nepovede.
Tesaříkova metoda přenosu jádra u nezralého vajíčka a jeho následné oplození spermií je v tomto ohledu podstatně přijatelnější. Dítě při ní vzniká oplozením vajíčka spermií tak jako při jakémkoli jiném postupu tzv. asistované reprodukce.
