Hmyz zavlečený člověkem z jednoho kontinentu na druhý může způsobit katastrofy nevídaných rozměrů, protože se díky absenci přirozených nepřátel může nekontrolovaně přemnožit. Jedním z nejznámějších nevítaných "Evropanů" z řádu motýlů (Lepidoptera) je v Americe bekyně velkohlavá (Portetria dispar), kterou za oceán převezl francouzský hvězdář Leopold Truvelot v roce 1869 v bláhové naději, že se mu podaří křížením s americkými druhy vypěstovat novou rasu motýla, který bude dávat hedvábí. Záměr nevyšel, zato se mu podařilo připravit obyvatelům státu Massachusets a později i dalších států Unie nečekané útrapy - několik housenek mu uteklo a za dalších 20 let se bekyně tak rozmnožila, že její všežravé housenky způsobily v širokém okolí devastující holožíry a dodnes s ní američtí entomologové bojují jen se střídavými úspěchy. Koncem osmdesátých let devatenáctého století se s okrasnými růžemi dostala do Bostonu jiná její evropská příbuzná, bekyně zlatořitná (Euproctis chrysorrhea). Rovněž se rychle rozšířila, zdevastovala mnoho oblastí východního pobřeží, ale ve 30. letech minulého století se záhadně stáhla do několika malých refugií. V posledních letech se však housenky bekyně zlatořitné znovu objevují na různých místech východního pobřeží a ochranáři se obávají další její nekontrolovatelné invaze. Chlupy housenek působí mnoha lidem těžké alergické reakce, vyrážky a dýchací potíže, a to je další důvod, proč se výzkumníci snaží přemnožení bekyně včas předejít. Použití konvenčních toxických insekticidů v chráněných rezervacích nepřichází v úvahu, proto se hledají další ekologicky přijatelné způsoby likvidace housenek. Jednou z nadějných metod je použití virové nákazy, kterou by se populace housenek nakazila. Vědci z University státu Massachusets v Amherstu se proto vydali hledat nemocné housenky, izolovali z nich virové částice a jejich řídkou lepkavou suspenzí v melase postříkali napadené stromy. Během několika týdnů virová nákaza usmrtila 50-80 % housenek. Úspěch podnítil entomology k dalším úvahám o využitelnosti virů k boji s tímto škůdcem.
Vypouštění namnožených virů do přírody však vyvolává pochopitelné obavy, zda a jak mohou ovlivnit jiné živočichy. Laboratorními pokusy bylo zjištěno, že se ani příbuzní motýli virem bekyně zlatořitné nenakazí - k aktivaci pozřeného viru je totiž třeba specifického prostředí střeva housenek. Ke stejnému závěru už dříve dospěli výzkumníci zabývající se virózami bekyně velkohlavé. Vše zatím nasvědčuje tomu, že každý druh hmyzu má svého specifického vira. Myšlenka bojovat proti hmyzím škůdcům pomocí jejich nemocí není nic nového. U nás ji propagoval už profesor zoologie Julius Komárek ve 30. letech minulého století a mezinárodního věhlasu v oboru patologie hmyzu dosáhl dr. Jaroslav Weiser, DrSc., zakladatel a dlouholetý vedoucí stejnojmenného oddělení v Entomologickém ústavu AVČR.
