Pokusy o třídimenzionální projekci z padesátých (v ČR šedesátých) let, při které si diváci museli nasadit brýle s různými barvami skel, vyvolávají dnes již pouze úsměv. Zdá se však, že přichází nová éra třídimenzionální televize. Již několik firem - například DTI z Rochesteru ve státě New York nebo StereoGraphics v San Rafael v Kalifornii (USA) - totiž pokročilo velmi daleko ve vývoji třídimenzionální obrazovky. Jejich obrazovky jsou z tekutých krystalů a mají zabudovány miniaturní čočky způsobující, že některé pixely jsou viditelné pouze pravému a jiné zase pouze levému oku. Tím vzniká hologram vytvářející 3D obrázek. Zatím jsou tyto obrazovky drahé a proto se používají pouze ve speciálně upravených PC. Nakupují je zejména organizace, které je potřebují pro nějaký speciální účel - reklamní agentury, muzea nebo producenti lékařské techniky vyžadující kvalitní 3D zobrazení. Hlavní překážkou proč se 3D obrazovky nepoužívají u standardních televizních přijímačů, což by technicky možné bylo, je náročnost výroby 3D programů. Natočení zábavného 3D filmu je mnohem náročnější než natočení stejného filmu v 2D verzi - pro dosažení třídimenzionálního efektu je nutno natáčet z různých míst až devíti kamerami současně. A pokud není dostatek 3D filmů, nejsou výrobci spotřební elektroniky nijak stimulováni k tomu, aby osazovali televizní přístroje těmito drahými obrazovkami. Tento problém se pokouší řešit softwarová firma DDD ze Santa Monica v Kalifornii a to paralelně dvěma cestami : softwarovou transformací stávajících 2D filmů na třídimenzionální a současně doplněním komprese 3D filmů tak, aby je bylo možno vysílat i ve dvoudimenzionální verzi přes klasické televizní přijímače (tedy procesy analogickými počítačovému obarvování černobílých filmů a vysílání barevných filmů na starých černobílých televizorech v černobílé podobě). Transformace 2D filmů na 3D je složitý proces. Pro každý obrázek se vytváří tzv. hloubková mapa. V této mapě, kterou vytvářejí umělečtí grafici, je hloubka vyjádřena různými odstíny šedi a každý objekt na scéně se označí určitým odstínem odpovídajícím jeho vzdálenosti od pozorovatele. Toto hloubkové kódování je potom zpracováno speciálním matematickým algoritmem, který si zapamatuje vzdálenosti mezi jednotlivými objekty na scéně a pozorovatelem a vytvoří spojitou hloubkovou mapu pro celou scénu. Poté se dodatečná informace o 3D struktuře komprimuje, zatímco původní 2D informace se ponechá beze změny. V zařízení vybaveném 3D obrazovkou se potom tato informace opět dekóduje a použije. Objem informace o 3D struktuře nepředstavuje více než 4% celkového informačního objemu 3D filmu. Současná cena LC obrazovky vyráběné společností StereoGraphics je 25 000,- USD, avšak Chris Yewdall, ředitel DDD předpovídá, že do pěti let budou 3D obrazovky maximálně o 20% dražší než jejich 2D analogy. Současně odhaduje, že konverze celovečerního filmu z 2D na 3D verzi bude v té době stát okolo 1 milionu USD. Zvážíme-li ceny, za které se dnes produkují velkofilmy, je zjevné, že u velkoformátových filmů bude tento nárůst ceny bezvýznamný. Chris Yewdall proto očekává, že tyto cenové relace již povedou k velkému rozšíření 3D filmů. James Mitchell, technologický analytik z Old Mutual Securities v Londýně, však upozorňuje na skutečnost, že než dojde k masivnímu rozšíření 3D obrazovek v oblasti spotřební elektroniky, je nutno překonat ještě řadu hardwarových problémů. Televizní přijímače bude nutno vybavit sofistikovanými dekodéry, které opět zvýší jejich cenu. I když se zdá, že řada vedoucích firem z této oblasti, jako Sanyo, Samsung nebo Phillips Electronics, již potichu pracuje na 3D televizích, zda a kdy se tyto skutečně prosadí na trhu je dosud otevřená otázka.
Obrazovky se postupně staly barevnými, plochými a brzy budou ukazovat trojrozměrný obraz. Japonští giganti Sony, Hitaši a Tošiba se snaží posunout vývoj ještě dál. Jejich cílem je ohebná obrazovka založená na vodivém polymeru p-fenylenvinylenu. První konkrétní aplikací mají být mapy pro polní velitele zahrnující informace dodávané přímo z družic. Nicméně bude-li taková technologie k dispozici, pak není nesmyslná ani představa, že televizi budeme sledovat jako noviny třeba při cestě autobusem do práce.
