Rudolf Jaenish, profesor biologie na Massachusetském Technologickém Institutu (MIT), zakládající člen Whitehead Institute for Biomedical Research (Cambridge, MA, USA) a jeden z předních světových odborníků v klonování, je zapáleným bojovníkem proti lidskému klonování. Na rozdíl od řady jiných však jeho motivace není ani politická , ani náboženská. Svou argumentaci opírá výhradně o vědecká fakta. Tvrdí : "Základní biologické zákony vylučují, aby lidské klonování mohlo úspěšně fungovat. Jako vědec cítím povinnost proti lidskému klonování varovat. Je nebezpečné a nepřijatelné." Prof. Jaenish argumentuje, že reproduktivní klonování je vlastně jakousi zkratkou normálního průběhu biologického procesu, která znemožňuje zárodku vyvíjet se přirozenou cestou. V přirozeném průběhu vajíčko i zárodečná buňka zrají relativně dlouhou dobu a strukturovaným způsobem aktivují ranné embryonální geny. Při klonování je tento postup nahrazen velmi hrubou insercí genetického materiálu, která nemůže jemnou strukturu přirozeného procesu nikdy zcela nahradit. Výsledek proto nutně musí vést k nekvalitnímu jedinci. Tuto skutečnost nelze vylepšit žádným dalším technologickým pokrokem. Prof. Jaenish pečlivě rozlišuje mezi terapeutickým klonováním kmenových buněk - které považuje za možné a schvaluje ho - a lidským reproduktivním klonováním. Upozorňuje, že tento podstatný rozdíl např. zcela chybí i v zákoně přijatém v červenci 2001 Sněmovnou representantů amerického Kongresu, který zakazuje jakékoliv typy klonování. Podporovatelé tohoto zákona, kteří se nyní snaží o jeho protlačení v Senátu, považují každé klonování za předstupeň ke reproduktivnímu klonování. Tento názor však sdílejí i někteří významní "opinion makers", kteří jsou advokáti klonování, jako je např. Daniel Kevles, historik z University v Yale.
Doc.Jaroslav Petr, člen České komise pro nakládání s geneticky modifikovanými organismy k tomu uvádí: Profesor Jaenisch zná jistě anglické přísloví "Never say never", čili "Nikdy neříkej nikdy". S jeho slovy lze bez výhrad souhlasit v perspektivě několika nejbližších let. Faktem zůstává že při klonování dochází k "remodelaci" dědičné informace použité somatické buňky, a to procesy, které neznáme. Proto probíhá klonování na dnešní úrovni vědomostí metodou "černé skříňky". Vědci spojí vajíčko zbavené vlastní jaderné dědičné informace se somatickou buňkou bez toho, že by tušili, jak složitý propletenec dějů se v takto vytvořeném zárodku odehrává. Je to biologická ruleta s notně nejistým výsledkem. Pokrok v biologických vědách je ale nesmírně dynamický a můžeme předpokládat, že dříve či později lidé poznají podstatu klonování až na její molekulární úrovni a budou schopni ovlivňovat podmínky experimentů tak, aby minimalizovali rizika pro vznikající klon. Připomeňme si, že dnes dosahuje účinnost klonování u zvířat nejvýše několika mála procent. Klony zvířat trpí vážnými defekty a zdravotními potížemi, například špatnou funkcí jater, abnormalitami cév a poruchami srdeční činnosti, nedovyvinutými plícemi, cukrovkou, poruchami imunitního systému. Pokusy na myších naznačují, že klony umírají předčasně, většinou na selhání orgánů nebo na rakovinu. Většina vědců považuje za stávající úrovně vědění klonování lidí za krajně nezodpovědné. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že i plození dětí "klasickými metodami" s sebou nese určitá rizika. Nejrůznější genetické defekty se vyskytují v lidské populaci často s četností desetin či setin procenta. Každý, kdo se rozhodne počít dítě tak vlastně vsází na to, že jemu se tato tragická situace vyhne a jeho dítě se narodí zdravé. Klonování se v současné době liší od "klasického" plození dětí mnohonásobně vyšším rizikem (prakticky jistotou) vážných vrozených defektů. Jak se ukazuje, metody asistované reprodukce (například některé postupy tzv. oplození ve zkumavce) jsou spojeny sice s mnohem a mnohem nižším, ale ve srovnání s "klasickým" oplozením přeci jen zvýšeným rizikem vrozených defektů. Je zřejmé, že je jen otázkou "společenské dohody", jak velká rizika považuje za přijatelná. Ve chvíli, kdy pokrok v molekulární a buněčné biologii zajistí pro klonování srovnatelnou míru rizik, jaká provází plození dětí pomocí asistované reprodukce, budeme stát před otázkou, zda klonovat či nikoli. A budeme se rozhodovat už jen na základě filosofických, morálních a etických argumentů. Budou před námi stát otázky, na které není snadné najít odpověď. Měli bychom dovolit "bezpečné klonování" jen neplodným párům? Měli bychom jej povolit homosexuálům, kteří by jinak ani dítě mít nemohli? Měli bychom klonování lidí vůbec regulovat? Přesvědčení, že reprodukční klonování nikdy nebude fungovat, nás může svádět k tomu, abychom nad těmito velmi komplikovanými otázkami mávli rukou. A to by byla chyba, protože pak by nás pokrok ve vědě zastihl stejně nepřipravené jako okamžik, kdy se narodil první opravdu slavný zvířecí klon - ovce Dolly. (První živočišný klon - mořská ježovka - spatřil světlo světa v laboratoři německého biologa Hanse Driesche už na sklonku 19. století.)
