Skupina zejména německých etymologů dokazuje, že baskičtina, jazyk nepříbuzný s kteroukoli známou jazykovou rodinou, byl kdysi jazykem většiny, ne-li všech, Evropanů. Teorie je taková, že na konci poslední doby ledové, před 12 000 až 15 000 lety, byla většina obyvatel Evropy soustředěna na poměrně teplém Pyrenejském poloostrově a že tito obyvatelé, hovořící baskicky či vaskonsky, se s postupným oteplováním rozšířili na sever až do Skandinávie a Pobaltí a na východ až do dnešního Ruska. I když tyto zřejmě nepříliš hojné skupiny obyvatel byly asimilovány pozdějšími přistěhovaleckými vlnami z Východu, zanechali nám odkaz v podobě názvů řek a od nich odvozených osad. Tak baskické ibai nebo ibaso (řeka) a ibara (údolí před ústím řeky) se objevuje i v řadě moderních jmen: Ebro, Ebrach, Ibra, Ibisa; jiné baskické slovo iz (voda) se vyskytuje ve stovkách jmen řek a různých vodních útvarů: Iselfjorden, Isa, Isainka, Iesla, Jizera, Ijssel; další slovo ur nebo ura (potok, vodstvo) se objevuje jako Urula, Irwell, Ourthe, Urbach, Aurach, Irrsee, Urofia, Urura, Urala, Urwis, Ura, atd. Je jistě zajímavé, že tento lingvistický přístup je výrazně podpořen i výzkumy genetickými.