Po úchvatném rozmachu genomiky, kdy jde o detailní popis genomů různých organismů, a proteomiky, v níž jde o popis jednotlivých proteinů v buňce syntetizovaných (je jich v průměru třikrát tolik, co genů), se situace dále komplikuje rozvojem tzv. glykomiky. To je obor, zabývající se skupinou cukerných sloučenin, konkrétně glykanů čili polysacharidů, jichž je v příslušné databázi přes 35 000. Protože řada proteinů, zejména membránových, obsahuje cukerné substituenty, otevírá se tu další, dosud poměrně málo známé, pole studia glykoproteinů.

Glykomika je ze všech tří oblastí po strukturní stránce asi nejpropletenější, a to díky množství funkčních skupin i na té nejjednodušší molekule - tak monosacharid glukosa může s monosacharidem galaktosou vytvořit téměř 80 různých disachardiů obdobných s laktosou. Počet již prokázaných oligo- a polysachardiů jde do desítek tisíc. Jistě není snadné jednotlivé druhy rozpoznat a stanovit jejich možnou interakci s proteiny. Nadějný přístup se teď objevil v odborné literatuře: tkví v tom, že obdobně jako s nukleovými kyselinami se připraví mikrosoubory (microarrays) cukrů navázaných s pomocí alkanového derivátu s koncovou skupinou CH?C-CO-NH-, na kterou se naváže azidoethylglukosid. Ten vytvoří na destičce pevnou sloučeninu a ta už slouží k eventuálnímu vychycování proteinových molekul, jako například lektinů. Jsou však i další postupy, založené na vazbě na skleněnou destičku potaženou nitrocelulosou.