VÝVOJ ZÁKLADNÍCH SYSTÉMŮ EXPLOATACE KRAJINY

Zemědělství 

V podmínkách raně středověkého slovanského zemědělství, se rostlinná produkce na našem území soustřeďovala zejména na cereální produkci (Beranová 1980). Na podkladě četných hmotných pramenů dějin bylo prokázáno, že staří Slované pěstovali již několik druhů pšenic, ječmen, žito, oves a dále např. proso, hrách, len, konopí. ovocné stromy, vinnou révu a zahradní užitkové a léčivé rostliny (mimo jiné česnek medvědí a černý bez). Chovali hojnost hospodářských zvířat, především skot, prasata, ovce, kozy, koně, drůbež a existovaly u nich i různé formy včelaření. Úroveň jejich zemědělské výroby dokreslují i pozoruhodné nálezy kovářských výrobků používaných v zemědělství, jako jsou nůžky na stříhání ovcí, motyky, kování dřevěných rýčů, sekery, srpy, radlice a krojidla pluhů.

Základním zemědělským systémem starých Slovanů bylo tzv. přílohové zemědělství. Vlastní pěstování polních plodin se při něm uskutečňovalo v rotaci orané plochy (tzv. ager) s přílohem (tzv. campus). Po dvou až třech létech pěstování polních plodin na témže pozemku, bez dodávání jakýchkoliv hnojivých látek do půdy, docházelo k poklesu výnosů rostlin pěstovaných k určitému užitku natolik, že jejich sklizeň již o mnoho nepřevyšovala vysévaná množství. Proto, aby mohlo být opakovaně dosahováno obnovy půdní úrodnosti, muselo se přistupovat k víceletému tzv. příložení oraných ploch. Ležet přílohem tedy znamenalo ponechání pozemků po několik let bez orby a bez osevu. Staří zemědělci výstižně říkali, že půda, stejně tak jako člověk nebo tažné zvíře po těžké práci, si musí odpočinout. Na přílohu se půdní úrodnost samovolně přirozeným způsobem obnovovala v průběhu sukcese rostlinných společenstev a sukcese půdních organismů. Pro tuto přirozenou regeneraci půdní úrodnosti bylo v závislosti na půdních podmínkách zapotřebí v průměru tří až deseti let. Nejdříve, to je po třech letech, mohlo být přistupováno k opětovnému osévání přílohu zpravidla jen na nížinných fluvisolech (= na úrodných nivních půdách nížin v okolí řek). Na ostatních půdách k opětovnému polnímu obhospodařování přílohu ovšem docházelo nepoměrně později. O časové posloupnosti fytocenóz na přílohu v černozemních podmínkách východní Evropy shromáždily informace zcela zásadního významu, včetně osobitých lidových názvů pro jednotlivé roky rotace, ukrajinští a ruští zemědělští historikové a geobotanici. Tak například prvý rok příložení se nejčastěji nazýval padaliční, podle tzv. padalice, to je osení, které ještě v hojné míře vzrůstalo z obilek vypadaných při poslední sklizni. Druhý rok příložení byl v některých oblastech označován jako rok divizny, třetí rokem pelyňku, čtvrtý a pátý rokem pcháčů a bodláků a šestý, ale většinou až sedmý, rokem travin. které příloh postupně opanovávaly. Od tohoto okamžiku byl kampus využíván k pastvě nebo i kosen, nežli se na příložené plochy opět navrátil pluh (připomeňme si v této souvislosti, že právě s akumulací humusových látek pod vegetací travních společenstev sušších oblastí je bytostně spojen vznik našich vůbec nejcennějších půd - černozemí).

Jinak prý "zpíval vítr v porostech divizny, jinak uprostřed šťavnatých výhonků pelyňkových houštin. -V jistém období se zase veškeré odpočívající plochy pokrývaly bílými, žlutavými, nafialovělými, růžovými a červenými květy pcháčů a bodláčí, až posléze stříbrem ochmýřených nažek. Ani divizna, ani pelyněk nedorůstaly té velikosti, co stepní bodláčí. Snadno se v něm zvěř, člověk, ba i kůň ukryli…"

V humidnějších oblastech, podle toho, že se zde příloh dříve zatravňoval, jsou někdy pro přílohové hospodaření používána označení jako travopolní zemědělství, travopolní systém, v německých zemích Koppelwirtschaft či Egartenwirtschaft (pozn.: nezaměňovat s pozdějším tzv. travopolním osevním postupem). Při něm se opět po dvou až třech letech pěstování zemědělských kultur na téže ploše pozemek ponechával v průměru tři až sedm let přirozenému zatravnění.

V nivních polohách (na fluvisolech) a ve stepních a lesostepních černozemních oblastech nalézali naši zemědělští předkové dostatek vhodných ploch, které byly bezprostředně využitelné pro přílohové zemědělství. Jiná situace byla v našich hnědozemních, šedozemních a luvizemních oblastech. Zde přílohové hospodaření, a k tomu docházelo zejména v závěrečných fázích jeho existence, se dostávalo ke slovu zpravidla až po odlesnění vhodných ploch tzv. žárovým způsobem (o žďáření či žďárování, to je vypalováním lesa).

Slovanské přílohové zemědělství bylo značně extenzivní a mimořádně náročné na výměru zemědělské půdy. V méně příznivých přírodních podmínkách byla nezbytná potřebná rozloha člověkem obývaného území ještě navíc umocňována nižší úživností krajiny, respektive zúžením výběru možností stanovištně vhodných poloh, s dostatečně vysokou přirozenou úrodností půdy. Tyto skutečnosti potvrzují i písemné zprávy byzantských autorů. Podle nich osídlení zemí obývaných Slovany bylo řídké, neboť každá vesnice potřebovala k provozování svého zemědělství široké zázemí.

Extenzivní přílohové zemědělství, charakterizovatelné na straně jedné rozsáhlými obhospodařovanými plochami a na straně druhé velmi nízkými vstupy prostředků a lidské práce, bylo v průměru i dostatečně produktivní a především - dnes bychom řekli - jednalo se o trvale udržitelnou zemědělskou soustavu. Bez přílohového systému hospodaření by byla nemyslitelná značně vyspělá hmotná kultura Slovanů, vznik rozsáhlých sídelních útvarů a politicko-správních jednotek. Relativní dostatek potravin vedl zákonitě ke zvyšování počtu obyvatelstva. Na druhé straně striktní výkonnostní omezení a značná labilita extenzivního přílohového způsobu hospodaření (podmíněná např. povětrnostními výkyvy), vedla k tomu, že půdou nesaturovaný demografický přírůstek, včetně nobilit, byl jakoby v opakujících se vlnách ve stálém pohybu. Právě z těchto důvodů bývá slovanské zemědělství příznačně charakterizováno jako značně pohyblivé, migrující a expandující, ale nikoliv jako kočovné. Někteří historiografové pro ně používají dokonce označení slovanské stěhovavé zemědělství.

V podmínkách přílohového zemědělství byla na našem území za slušný výnos obilovin považována sklizeň 570 l/ha (tj. cca 0,4 t/ha). Proto již jeden neúrodný rok vyvolával řadu existenčních obtíží a následnost dvou neúrodných roků za sebou měla za následek zpravidla již hladomor. Víceleté neúrody pak vyúsťovaly v hospodářské katastrofy celých oblastí a zemí. Tak například v 9. století Evropa prožila čtyři období několikaletého všeobecného hladomoru a 64krát v Evropě propukly hladomory lokální.

Proto zásadní změny zemědělské výroby, ke kterým došlo ve 12. a 13. století po Kristu, a které měly za následek docilování sklizní rovnajících se v průměru trojnásobku až čtyřnásobku výsevku, jsou v moderní historii označovány plným právem za agrární revoluci. Hlavním systémovým znakem této agrární revoluce byla nová organizace plužiny. Zjednodušeně řečeno, podmíněným zkracováním doby nutné pro regeneraci půdní úrodnosti přešlo do té obvyklé dvoupolí - ager-campus na úhorové systémy hospodaření, v čele s trojpolím (Vašků 1998). Pro rozvinutý trojpolní systém (Fischer 1769) bylo charakteristické, že pole, která vydala dvojí úrodu, byla třetím rokem obhospodařována jako úhor. Úhor (pravý úhor, čistý úhor, zelený úhor) byl využíván k pastvě dobytka, byl hnojen a zpravidla třikrát orán. Trojpolní soustava (též trojstranná, třístranná, trojhonná, tříobůrová, trojobůrová, trojtřídní, třízvůrová) zanechala v našem jazykovém fondu veliké množství dnes již málokomu srozumitelných termínů. Tak např. prvá orba úhorů se nazývala podvůrky, podvorky,podvorávka, podorky, podtrhování, podmítání, podmítka, druhá orba úhorů se nejčastěji označovala odůrování, odůrka, odorka, míšení, mísení, náměšovka, námiška, podřádkování, přírování, pšírování, pšírka, a třetí orba úhorů se skrývá např. pod názvy čtveření, podsýpání, osejpání, mělnění, přeorávání, přeorávka a zárovka.

Agrární revoluce byla dále spojena s používáním dokonalejšího zemědělského nářadí, jako jsou pluhy, brány, žací nářadí aj. Samozřejmé bylo používání potahů a zlepšoval se stav doposud zanedbávaného dobytkářství a na úkor lesa se získávala nová zemědělská půda, zakládaly se nové osady a dosidlovala se neobydlená nebo řídce obydlená území.

Trojhonný systém úhorového hospodaření zaznamenal na našem území prvý vrchol své výkonnosti v druhé polovině 16. a na počátku 17. století. Výsledky, jichž v této době u nás zemědělství dosahovalo, nebyly potom překonány téměř po dvě následující století. V této době bylo již získáváno tzv. páté zrno (pětinásobek výsevu) a zcela mimořádného rozkvětu se těšilo české rybnikářství a ovčáctví a na dobré úrovni byl i chov skotu a ovocnářství. V tomto "zlatém věku českého zemědělství" lze již zaznamenávat určité přechodové prvky k zemědělství střídavému, které se však u nás v důsledku pobělohorských událostí nemohly dále rozvíjet. Prosperujícímu zemědělství bylo podřízeno tehdejší lesní hospodářství. Les byl nejenom zdrojem potřebného dřeva, ale v lesích se běžně páslo (hovězí dobytek, ovce, kozy, prasata), včelařilo, sklízelo se tzv. dubové ovoce (žaludy) a bukyně (bukvice), a to pro krmivářské i potravinářské účely, kosila se zde pro dobytek chovaný ve dvorech tráva, hrabalo se stelivo a v obdobích sucha se jako náhradní krmivo dokonce lámaly větve listnatých dřevin. Tomuto přístupu odpovídal také všeobecně špatný stav tehdejších lesů.

Po třicetileté válce poklesl v Čechách počet obyvatelstva na stav, jaký tu byl na počátku 13. století. Tím byl na dlouhou dobu ze hry vyřazen významný faktor stimulující po celou historii rozvoj zemědělství - populační tlak. Podmínky, ve kterých se u nás začal opět uplatňovat pověstný závod čápa a pluhu, začínaly působit až teprve po více nežli sto letech od ukončení třicetileté války.

Mezitím se v druhé polovině 18. století v Anglii, která byla zemědělsky i průmyslově nejvyspělejší zemí tehdejšího světa, začal v hrabství Norfolk používat první průkopnický osevní postup střídavého hospodaření v historii, který je dodnes označován podle místa svého vzniku. Tento převratný vynález - norfolkský osevní postup, umožňoval, aby při poměrně malém počtu honů bylo možné pěstovat všechny nejdůležitější zemědělské plodiny, a to již zcela bez zařazování úhoru. Šlo vlastně o velmi jednoduché, a proto geniální, praktické naplnění poznatku, že se v přírodě rostliny vyskytují ve společenstvech, nikoliv v monokulturách. V našem případě ale rostlinné společenstvo - tj. vhodně sestavená agrocenóza - bylo monocenoticky nenáhodně a především nenáhodně časově rozloženo do jednotlivých let rotace osevního postupu: po řepě nebo bramborách následuje jarní pšenice nebo ječmen, dále vojtěška nebo jetel a po nich ozimé obiloviny - a tak dokola… Tímto způsobem se s výhodou docilovalo obnovování půdní úrodnosti, a to již bez zařazování přílohu nebo úhoření! Norfolkský osevní postup představoval v zemědělské výrobě obrovský revoluční zvrat - vymanění z "tisíciletých úhorových systémů hospodaření" - počátek tzv. zemědělskotechnické revoluce.

V Českých zemích se na některých pokrokových velkostatcích střídavé hospodaření začalo provozovat již počátkem 19. století. Např. selský písmák F. J. Vavák se o něm ve svých Pamětech zmiňuje již k roku 1810, jako o "nové módě na panství knížete Lichtenštejna". Celková přeměna úhorových systémů hospodaření na intenzivní hospodaření střídavé byla v Čechách završena až v prvých desetiletích druhé poloviny 19. století. Ještě r. 1848 dosahovalo plošné zastoupení úhoru v popluží 21,6 %, ale r. 1875 již jen 4,8 %.

Pro zemědělskotechnickou revoluci je vedle vůdčího uplatnění systému střídavého hospodaření dále příznačné zařazování nových plodin a odrůd do osevního postupu, je kladen důraz na chov skotu ve stájích a výrobu kvalitních statkových hnojiv (Kdo dbá o dobytek, dbá o pole, Kdo rozšiřuje hnojiště, záhy přistavuje stodolu), používání průmyslových hnojiv (Duchoň 1948, Cílek 1995), provádění melioračních opatření, používání výkonnějšího a funkčně účinnějšího nářadí (např. pluhů, kultivátorů, harek, hrůbkovačů, válců, železných bran, žentourů, mlátiček, secích strojů, travních a žacích sekaček apod.). Dalším důležitým znakem zemědělskotechnické revoluce se stalo zodbornění zemědělské výroby. To samo o sobě znamenalo významný kvalitativní posun od tradičního rutinního "pranostického" zemědělství v disciplínu, jejíž úspěšné provozování již předpokládá teoretickou a praktickou přípravu.

Po zavedení soustavy střídavého hospodaření u nás v poměrně krátkém čase stouply hrubé výnosy zemědělských plodin o závratných 100 až 110 % a čisté výnosy se zvýšily dokonce o 200 až 240 %. Spisovatel, překladatel a novinář Josef Holeček (1853 - 1929), mimochodem syn sedláka ze Stožice u Vodňan, líčí tento zázračný hospodářský vzestup českého venkova takto:"Najednou přestalo třístranné setí na záhonech, pole orána na šestibrázdové líchy. Starého pluhu užíváno od té doby jen k podorávce, začalo hluboké orání ruchadlem. Zavedeno hospodaření šestistranné. Roku 1860 se všecka naše úroda vešla do stodoly. Již následující rok bylo nutno vedle stodoly postavit stoh. Brzy postavili dva stohy, stodolu rozšířili a pořád bylo málo místa na úrodu. Asi roku 1870 byla u nás obilím nabita i stodola, i přístodolek, postavili stoh, nacpali obilím všecky půdy…byly to starosti s úrodou, rok od roku hojnější."

Modifikace norfolkského osevního postupu zůstávají i dnes základem všech moderních současně uplatňovaných soustav střídání plodin na orné půdě.

Lesní hospodářství 

Lesy náležejí vůbec k nejpozoruhodnějším a nejsložitějším ekosystémům naší planety. Jejich současný ráz, stavba, složení a stav jsou v daných fytogeografických poměrech výslednicí především působení a vzájemného ovlivňování vyvíjejících se přírodních a kulturních podmínek. Zatímco v nejstarších vývojových fázích lesa byly jeho vegetační změny spojeny především s globálními změnami klimatu, pro dobu historickou platí, a to zvláště v našem geografickém prostředí, že studium lesních společenstev je již nemyslitelné bez znalosti dějin lidské společnosti a v posledních stoletích navíc i historického vývoje lesního hospodářství. Ve svém konečném důsledku to znamená, že pouhé studium podmínek prostředí nikdy plně nepostačí k pochopení složité struktury, funkcí a významu našich lesů.

Lesy střední Evropy prošly velmi složitým a dlouhým vývojem, na který lze usuzovat podle prvých nalezených stop po rostlinách vlastně již od prvohor (Průša 1988). Druhové složení lesních ekosystémů, které se již více méně na našem území přibližovaly typům tzv. původních lesů v dnešním pojetí, se však objevují až před čtyřmi tisíci lety, to je někdy ve druhé polovině období epiatlantiku (Ložek 1973, Ložek - Cílek 1995). Již ale v těchto dobách v klimaticky nejpříznivějších krajinách kolem řek, a v těch nejpříznivějších oblastech našeho území i dříve, byly lesy, pod tlakem neolitického zemědělce. Člověk zde, především na stanovištích s půdami náležejícími do hlavních referenčních tříd černosoly (černozem a černice), fluvisoly (fluvizem - nivní půdy) a luvisoly (hnědozem, šedozem a luvizem) na mnoha místech úspěšně bránil spontánnímu návratu lesa. Tak například jedno z nejstarších neolitických sídlišť ve střední Evropě, jehož stáří se klade přibližně k roku 5300 před Kristem, vzniklo v katastru obce Vedrovice na okraji Dyjskosvrateckého úvalu, kde zastoupení černozemí, hnědozemí a fluvizemí činí plných 82,25 %.

Nejdříve u nás tedy docházelo k rozsáhlému odlesňování v moravské části Panonské pánve, v Dyjskosvrateckém úvalu a v tzv. Zlatém pruhu Země české, to je v Polabí, dolním Povltaví a Poohří. Teprve až od 11. století, a zvláště intenzivně od poloviny 13. století, začíná v našich zemích docházet k výraznému rozšiřování výměry zemědělské půdy a zakládání nových sídlišť i v méně příznivých středních polohách a v podhorských oblastech.

Tato tzv. kolonizace (= dlouhodobý osidlovací a kultivační proces probíhající se střídavou intenzitou po celé období feudalismu) se u nás děla přirozeně především na úkor lesů. Velice výrazně tudíž změnila tvářnost celého našeho území, a podepsala se výrazně i na velikém množství místních a pomístních jmen u nás (Profous 1957, Olivová - Nezbedová 1995). Náleží sem např. početné názvy obcí jako jsou Žďár, Žďárky, Ždírce, Ždírnice, Žár, Žárová, Žárovice, Zhoř, Zhoře, Zhořec, Zhůř, Zhůří, Spálov, Spálený, Spáleniště, Spálava, Spálensko (od způsobu rozšiřování zemědělské půdy vypalováním lesa čili jeho žďářením), Mýť, Mýtina, Mýto, Mýtka, Mýtkovice, Mýtnice, Novina, Noviny, Paseka, Paseky, Pasečná, Seč, Seče, Sečany, Rozseč, Roseč, Rozsíčka, Rozsička, Rosička, Rosice, Kluky, Klučky, Klučná, Kluče, Klucov, Klučenice, Klučenina, Klučice, Klučka, Středokluky, Kladruby, Kladrubce, Kladrubky, Pnětluky, Pnětluci, Hubilesy, Nahoruby, Drviště, Střítež (od kácení, mýcení, klučení a rozšiřování vymýcených míst). Obdobný původ mají na našem území rovněž německé názvy typu Schlag a Schlagles ( což v překladu znamená - seč či mýtinu). Jejich odvozeninami jsou např. Kunžak (ze staroněmeckého koeniges = králův a Schlag = mýtina, seč), Šláglov a mnoho dalších. Další velmi početnou skupinu místní názvů představují Lhoty, Lhotky, Lhotska a Lhotice, jejichž pojmenování je odvozeno od lhůty -to je dočasného osvobození od vrchnostenských povinností, které bylo udělováno nově založeným osadám na kolonizovaném území. Obdobného významu jsou slezské názvy osad typu Vůle či polské Lgoty. Název vsi Lhota u Chocně je např. doložen již listinou z roku 1199.

Ve starších kolonizačních vlnách převládalo rozšiřování zemědělské půdy na úkor lesa jeho vypalováním (= žďářením, žďárováním). Žďáření však nebylo jen tak jednoduchou činností. Les se k němu nejčastěji připravoval již v zimě nebo na jaře. Příprava spočívala v pracném osekávání pásu kůry při patě stromů tzv. klučovnicemi, aby les dostatečně přes léto uschl na stojato. Když stromy dostatečně zaschly, což se stávalo zpravidla až po několika měsících, přistupovalo se, nejčastěji až na jaře následujícího roku, k vlastnímu žďáření. Řídili jej zkušení žďároví mistři, kteří ovládali techniku zakládání ohně a práci s protiohněm tak, aby se žádoucím směrem uvedl do chodu tzv. korunový požár, při kterém dochází k šíření ohně přeskakováním z jedné koruny stromu na druhou. Oheň pak musil být usměrňován žádoucím směrem a musil postupovat vhodnou rychlostí, aby bylo dosahováno dokonalého spalování dřevní hmoty, s co nejmenším množstvím nespálených zbytků. Optimálně tak, aby již po žďáření mohlo být semeno vyseto na široko do popela a jen lehce zavláčeno. Není bez zajímavosti, že výsledky tohoto tzv. žárového zemědělství byly v prvých dvou až třech létech obhospodařování, v porovnání s plochami odlesněnými tzv. klučením, až překvapivě příznivé.

Žďáření ale bylo nepochybně vůbec nejplýtvavějším způsobem odlesňování. Proto zcela převládalo jen v nejstarších obdobích kolonizace. Při pozdějším kolonizačním klučení se již značná část dřevní hmoty nějakým způsobem zužitkovávala. Stromy se ale při něm stále podsekávaly sekerami, proto zůstávaly poměrně vysoké pařezy, které se navíc musely pracně dobývat. Klučení v původním významu slova znamenalo nejenom mýcení lesa ale zároveň i dobývání pařezů i s kořeny (Šumavský 1851). Až teprve nepoměrně později se při těžbě dřeva začala používat i pila. Např. na janovickém panství na Moravě bylo teprve až na počátku 18. století výslovně nařízeno, aby se při porážení stromů dříví nesekalo, nýbrž jen řezalo. Pila umožňovala hospodárné snížení výšky pařezů, podle řady instrukcí jednotlivých panství, na předepsanou hodnotu půl lokte.

S rozvojem středověkého dolování, rozšiřování výroby dřevěného uhlí, potaše pro sklárny, zpracování kovů, pivovarnictví a dále řemeslných výrob výhradně závislých na dřevu se poměrně záhy začíná v hustěji osídlených oblastech, zvláště v okolí měst a výrobních středisek, projevovat nedostatek vhodného dřeva. Prvé signály tohoto druhu lze vysledovat již v době panování císaře Karla IV. Mimořádná poptávka byla po truhlářsky a řezbářsky ceněných druzích dřeva, např. po dubovém a lipovém dřevu a naopak, méně např. po dřevu habrovém. Těžba dřeva pro technické potřeby byla prováděna tzv. toulavým způsobem, to je výběrem vhodných druhů dřevin a sortimentů dřeva. Tak byly v nižších nadmořských výškách vlastně již ve středověku lidskou činností pozměněny naše původní přirozené lesy nejnižších poloh na habrové doubravy, které jsou dnes většinou pokládány za klimaxová společenstva, ačkoliv jde o silně antropogenní formaci (Průša 1988, Sádlo - Storch 2000).

Přirozenou společenskou reakcí na postupně se zhoršující stav lesů a lokální či oblastní nedostatek dřeva jsou prvá historická vydání právních dokumentů zaměřených na ochranu lesa (Maiestas Carolina, lesní řád chebský z r. 1379, patent Rudolfa II. o omezení těžby dřeva v Krkonoších apod.). Zejména však v druhé polovině 17. století se již všeobecně projevoval nedostatek kvalitního dřeva a to v takové míře, že vzniklý stav lze soudobým jazykem označit za prvou energetickou krizi. Je přirozené, že za těchto okolností ustalo prakticky i klučení lesa a jeho přeměna v kolonizační půdu. Přesto však v některých našich horských krajinách se lze s výjimkami tohoto pravidla setkat ještě i na počátku 18. století.

Při toulavém způsobu těžby byly lesy ponechány svému osudu, takže les se obnovoval přirozeným způsobem nebo zanikal. V naprosté většině případů tak vznikaly pouze nekvalitní lesní řediny, které se navíc v nižších polohách obnovovaly nikoliv ze semena, ale výmladky. To bylo hlavní příčinou šíření nízkého tzv. pařezinového lesa, s deformovanou přirozenou druhovou skladbou, ve prospěch dřevin snadněji se obnovujících výmladky.

Lze konstatovat, že až do 18. století byl lesnímu hospodářství přikládán pouze malý význam. Malé péči o lesy odpovídal i malý zisk z lesního hospodaření. Historik Josef Pekař příjmy z lesního hospodaření podle katastru z let 1756 - 1757 vyčíslil v průměru pouze na 5,5 % z celkového výnosu panství. Situace začala být tak kritická, že se do lesního hospodářství rozhodl intervenovat sám stát, vydáváním dekretů platných pro celou zemi. České lesnictví ovlivnily zejména tzv. tereziánské lesní řády (1754), které představují prvý významný krok k reorganizaci lesního hospodářství u nás. Nařizují např. povinnost obnovy a znovuzalesňování, zakazují hrabání steliva a mechu v lesích, předepisovaly opatření k zamezení škod vyvolávaných do té doby běžně provozovanou pastvou dobytka v lese a opatření sloužící k omezení škod stavy vysoké zvěře. Snahy o pozvednutí lesního hospodářství, zejména zalesňování prořídlých listnatých lesů jehličnatými dřevinami, se však posléze obrátily v jiný extrém. Náš vynikající lesnický odborník Jan Evangelista Chadt (1860 - 1925) jej výstižně popisuje jako mánii borovou, k níž došlo na přelomu 19. století a mánii smrkovou, která propukla okolo roku 1840. Výsadby lesa odstartované v tomto období vedly na 86 % našeho lesního půdního fondu k poměrně rychlé přeměně smíšených lesů na jehličnaté, a především smrkové, monokultury. Monokulturní smrčíny, přes své některé nesporné ekonomické přednosti, ovšem ve zvýšené míře trpí kalamitami jak abiotického původu (sněhové a větrné polomy, vývraty), tak biotického původu (hmyzí, zejména kůrovcové kalamity, infekce hub apod).

Tak např. jen šumavské smrkové monokultury byly od roku 1813 do roku 1900 postiženy 44 větrnými a sněhových kalamitami, z nichž největší byla polomová kalamita z 25. října 1870, které padlo na Šumavě, v Čechách a v Bavorsku, za oběť pět milionů plnometrů dřeva. Jeho úplné zpracování trvalo šest let a to za účasti lesních dělníků z Čech, Rakouska, Německa a Itálie. Jednorázová pohroma takových rozměrů byla na Šumavě zaznamenána vůbec poprvé. V létech 1893 až 1897 došlo na Šumavě v důsledku dalších větrných polomů k mimořádně rozsáhlé kůrovcové kalamitě. V tomto období muselo být pro škody způsobené větrem a kůrovcem vytěženo 6 250 000 plnometrů dřeva, což v podstatě přispělo k zániku posledních reziduí přežívajících pralesových porostů Šumavy.

Jehličnaté monokultury a lesy vůbec jsou u nás navíc od sedmdesátých let minulého století těžce poškozovány a destabilizovány celou řadou nepříznivých vnějších vlivů, z nichž k nejvýznamnějším náležejí znečištění ovzduší průmyslovými imisemi a depozicemi toxických látek do půdy. V klimaticky a orograficky exponovaných polohách a na kyselých substrátech Krušných hor, Jizerských hor, Krkonoš, Orlických hor, Jeseníků a Beskyd se tzv. imisní holiny staly krutou realitou.

Z naznačeného historického vývoje je zřejmé, že se lesy v našich zemích vlivem zásahů člověka zásadně změnily. Jejich druhová skladba i věkové složení jsou značně vzdáleny od přírodě blízkých lesních ekotypů. Proto rekonstrukce lesů k přírodě blízkému druhovému složení dřevin zůstává základním dlouhodobým programem našeho lesního hospodářství. Za hlavní strategické cíle našeho lesnictví jsou v této souvislosti označovány především (Poleno 1977) obnova a udržení stabilních lesních ekosystémů, uplatňování principů trvale udržitelného hospodaření ve všech lesích a zachování lesa ve prospěch příštích generací jako trvale udržitelného a komplexně funkčního přírodního zdroje. Nezbytnost uskutečňování těchto opatření a cílů je navíc ještě více zesilována současným celosvětovým klimatickým vývojem (Vašků 2001). Právě posilování funkcí stabilních lesních ekosystémů a zdravá zemědělská půda mohou do značné míry klimatické výkyvy a změny vyrovnávat či alespoň mírnit.

Závěr 

Současně mají ekokologičtí fundamentalisté sklon k tomu, aby většinu toho, co dnes vidíme v krajině, prohlašovali za projevy úpadku, deteriorizace, degradace, denaturalizace, devastace, destrukce apod. Je ale naprosto nefér vynášet soudy jen na základě prostého nesouhlasu. Jistěže se nám dlouhodobě vyplatí zpomalovat zánik tradičních a především funkčně či přírodně, esteticky a kulturně významných (tzv. invariantních) krajinných struktur, a v nejednom případě důsledně přistupovat prostředky kulturně technického inženýrství k jejich správě, údržbě a případně k jejich obnově. Zastavit nebo dokonce vrátit vývoj krajiny však nelze a ani by to nebylo žádoucí.

Samotné základní rysy geneze naší krajiny, vázané na hlavní její exploatační systémy náležitě ilustrativně dokumentují, že česká krajina prošla mnoha velmi ostře odlišnými vývojovými fázemi, a to především v druhé polovině historického období. Lze konstatovat, že každá z nich vypadala zpočátku velmi drasticky. Dnes se za tradiční kulturní krajinu zpravidla považuje její podoba teprve z konce 19. a počátku 20. století. Tato krajina se ale již vyznačovala postupnou intenzifikací zemědělství a lesního hospodářství. A právě proto z této krajiny lze čerpat nejvíce podnětů (např. pro hodnocení území z hledisek erozního ohrožení, pro návrh protierozních opatření, pro hodnocení území z hlediska kvantitativního a kvalitativního ovlivnění vodního režimu, včetně povodňového ohrožení) např. pro projekty krajinného inženýrství, projekty komplexních pozemkových úprav apod., které se realizují v současné tzv. moderní zemědělsko-průmyslové krajině.

Současná středoevropská krajina představuje artefakt, který je jako celek činností člověka udržován v poměrně pevné dynamické funkční rovnováze. Z tohoto pohledu posuzování stability území např. podle tzv. koeficientů ekologické stability a jiných klasifikačních způsobů (např. Míchal a kol. 1991), eliminujících nebo ignorujících vliv lidské činnosti v krajině, lze označit za účelově vykonstruovaný nonsens.

Literatura 

Beranová, Magdalena	Zemědělství starých Slovanů	Academia Praha 1980, 396 s.
Cílek, Václav	Koprolitová horečka	Vesmír 74, 311 - 312, 1995/6
Duchoň, František	Výživa a hnojení kulturních rostlin zemědělských	ČAZ Praha 1948, 779 s.
Fischer, Christophor	De oeconomia suburbana	Praha 1673 - 1683
Chadt, Jan Ev.	Dějiny lesů v Čechách	1122 s., Písek 1911
Lambl, Jan Babtista ed.	Rukověť zemědělství	Praha 1888, 428 s.
Lom, František	Přehled dějin zemědělské výroby v českých zemích	Sb. VŠZ Praha, 1961
Lowrance, Richard ed.	Agricultural ecosystems	John Wiley and Sons, New York, Chichester, Brisbane, Toronto, Singapore 1984
Ložek, Vojen	Příroda ve čtvrtohorách	372 s., 26 tab., Academia Praha 1973
Ložek, Vojen - Cílek, Václav	Klimatické změny a vývoj krasových sedimentů	Vesmír 74, 16 - 24, 1995/1
Míchal, I. a kol.	Územní zabezpečování ekologické stability	MŽP ČR 1991, 150 s.
Olivová - Nezbedová, Libuše	Pomístní jména v Čechách	520 s., Academia Praha 1995
Poleno, Zdeněk	Zásady pro trvale udržitelné obhospodařování lesů	Ministerstvo zemědělství České republiky 1977
Profous, Antonín	Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny	Praha 1957
Průša, Eduard	Přirozené lesy České republiky	248 s., Státní zem. nakladatelství Praha, 1988
Sádlo, Jiří - Storch, David	Biologie krajiny	96 s., nakl. Vesmír 2000
Svoboda, Pravdomil	Život lesa	943 s., nakl. Brázda, Praha 1952
Šumavský, Josef František	Česko-německý slovník	1296 s., tisk a náklad Cís. král. dvorní knihtiskárny synů Boh. Haase, Praha 1851
Vašků, Zdeněk	De oeconomia suburbana	Vesmír 74, 313 - 315, 1995/6
Vašků, Zdeněk	Velký pranostikon	Academia Praha 1998, 376 s.
Vašků, Zdeněk	Historické labské povodně v tomto tisíciletí	Sb. Vědecké práce VÚMOP Praha, 2001 (12): 167 - 176
Vašků, Zdeněk	Funkce půdy v kontextu aktuálního podnebního vývoje	Česká pedologická společnost 2001: 157 - 161