Ve srovnání s živočichy, kteří se dožívají maximálního věku přes 200 let, jsou rostliny, mezi nimi pak stromy, minimálně o řád vpředu. Regulérní stromy, tedy pravidelně rašící, mají světového rekordmana v baobabu (Adansonia) ze severní oblasti Jižní Afriky s věkem 6000 let. Přesnější rekordní věk byl určen pro borovici dlouhověkou (Pinus longaeva) z hranic mezi Kalifornií a Nevadou, a to 4842 let. Bylo ji tedy už třista let, když Cheops budoval svoji obří pyramidu. V řadě pak jsou cypřiš z Abarkuhu v Íránu a tis z Llangernywu ve Walesu, které jsou staré okolo 4000 let. Následují pak jehličnan Fitzroya z Chile (3600 let), cypřiš z Floridy (3500 let), jalovec z Utahu (3200 let), sekvoje z z Kalifornie (3200 let), olivovník ze Sardinie (3000 let), Cariniana z Brazílie (3000 let) a cypřiš z Tchajwanu (okolo 3000 let). Pokud ovšem uvažujeme i takzvané klonální rostliny, takové, které jako takové dosahují nad zemí jen stovky let, avšak mají jakési společné kořenové centrum, máme tu topol z Utahu v USA, který obsahuje 47 000 výhonků a jehož základní věk je 80 000 let, dub Quercus palmeri z Kalifornie (13 000 let), kreosot z Kalifornie (11 700 let) a smrk z oblasti Dalarna ve středním Švédsku (9550 let) a huonskou borovici z Tasmánie (okolo 10 000 let). Tento způsob určení věku je považován mnoha badateli za neregulérní, protože podobnou argumentací bychom mohli odhadnout věk jednobuněčných živočichů rozmnožujících se dělením nikoli na miliony, nýbrž na miliardy let.